I přes neklidnou a stále se měnící situaci s Covidem 19 jsme se rozhodli uskutečnit letošní zájezd do daleka a nejsledovanějším způsobem dopravy, letecky. Během roku byl několikrát změněný itinerář leteckým dopravcem, ale nakonec se zdálo, že už letu nestojí nic v cestě.

Po nezbytné přípravě před odletem – elektronické vyplnění příletových formulářů, nachystání certifikátů o očkování a minimálním balení (každý měl jen palubní zavazadlo) jsme v sobotu 4.9. v ranních hodinách vyrazili z Náchoda samozřejmě v klubových tričkách. Zaparkování v Ruzyni a doprava na letiště proběhly bez komplikací. Na letišti jsme se sešli s pražskými účastníky a následoval nezbytný přípitek. Odlet do Curychu proběhl bez pozoruhodností. Zde jsme však díky změnám proti původnímu plánu museli čekat 5 hodin, což bylo poměrně frustrující a nudné. Večerní přílet do Valencie už byl vysvobozením. Vyzvedli jsme objednané auto. Následoval nákup proviantu a odjezd do Godellety na pronajatý barák. Přes lehké komplikace s elektronickým zámkem jsme se do baráku přece jen dostali. Ubytování bylo velmi slušné, pěkná zahrada, terasa, bazén. Povečeřeli jsme, něco popili a těšili se na další program.

Jelikož dalším dnem byla neděle a to je ve Španělsku opravdu den klidu, naplánovali jsme nedělní program. Vyjeli jsme od Godellety na jih přes vinice, ale také přes mnohem rozsáhlejší pomerančové plantáže. Směřovali jsme na jihovýchod k ústí řeky Júcar. Na rozsáhlých plážích nedaleko města Cullera jsme si trochu užili moře, posvačili a navštívili vyhlídky na pobřeží. Dál nás cesta vedla po pobřeží na sever do El Palmaru, známého koncentrací restaurací specializujících se na paellu. V jedné z nich jsme měli rezervaci na opulentní oběd. A bylo to krásné nedělní odpoledne, kdy po řadě předkrmů přišla pravá Paella Valenciana. Fakt jsme si pochutnali ani jsme to nemohli všechno zvládnout. Po krátkém zažití jsme odjeli do Valencie navštívit Ciudad de las Artes y las Ciencias v bývalém korytu řeky Túria. Trochu jsme to ve zdejší úchvatné architektuře prochodili, nakoupili jsme v rozsáhlém Centro Comercial El Saler a dorazili domů.

V pondělí byla v plánu návštěva nejbližší významné vinařské oblasti Utiel Requena. Přes naši snahu se objednat předem v řadě vinařství jsme byli odmítnuti s odkazem na to, že probíhá sklizeň a není na nás čas. Tak jsme se rozhodli navštívit některé vinařství přímo v Utielu. Po chvíli hledání jsme objevili prodejnu vinařství bU-Bodegas Utielanas. Problém nastal uvnitř – jestli nás v době covidových opatření může být v místnosti tolik a ještě degustovat. Nakonec se obsluhující děvčata nechala obměkčit a proběhla standardní degustace především bobalu a shirazu. Nákup za neskutečné ceny nás nadchnul. Po prohlídce historického centra Requeny jsme zakotvili v bohatě zásobené oblastní vinotéce. Z ochutnávky lokální produkce (Macabeo a opět výtečný Bobal) se vyvinul slušný mejdan. Večerní posezení na zahradě na baráku bylo příjemným zakončením dne.

Další den nás čekala nejdelší výprava do DOP Ribera del Júcar v La Mancha. Cesta nás vedla opět kolem již „naší” cementárny v Buñolu dále do vnitrozemí přes úchvatné údolí přehrady na řece Cabrel. Vinice měly zcela jiný charakter, než jsme zvyklí ve zbytku Evropy. Vysázené v daleko řidším sponu, starší rostliny bez opory nebo vedení. Měli jsme domluvenou návštěvu a degustaci ve vinařství La Moragona v Casas de Haro, jejichž Tempranillo jsme znali již dříve z Česka. Šéf vinařství nás přijal hlavně proto, že byl zvědav, kdo z takové dálky k nim přijel na prohlídku. Věnoval se nám s nebývalým nasazením – viděli jsme všechno od laboratoře až po lahvárnu. Dal nám ochutnat zdejší produkci. Skvělý Bobal a Tempranilo. K nákupům opět za neskutečné ceny nás ještě bohatě obdaroval. Opravdu nevšední a moc příjemný zážitek. Auto bylo řádně obtěžkáno kartony Duny (Tempranillo) a Bobal 60´.Cestu domů jsme zvolili mimo dálnici opuštěným vnitrozemím – moc zajímavé.

Středa byla odpočinkovým dnem, kdy jsme se projížděli v DO Valencia s návštěvou několika místních středisek. Opět jsme si uvědomili, jak v prostých venkovských restauračních zařízeních dostane člověk za 10 euro výborné menu včetně nápoje a zákusku, několikrát jsme opět minuli cementárnu. Doma jsme popíjeli místní vína a slušně jsme povečeřeli.

Následující výprava byla druhá nejdelší, vedla nás na jih do oblasti La Mancha a konkrétně do okolí Almansy, kde jsme chtěli především ochutnat místní Monastrell. Cesta po dálnici uběhla celkem rychle a tak jsme si v Almanse pod hradem dali v pěkné hospůdce kafíčko a vyrazili na domluvenou prohlídku. Návštěva vinařství Hacienda El Espino začala prohlídkou lisovny olivového oleje. Zaujala nás hlavně úžasná čistota provozů. Poté jsme se přesunuli asi kilometr do vinařského provozu, kde se nás ujal zdejší enolog, další nadšený mladík. Opět jsme mohli projít celý provoz a ochutnat především Monastrell od jovenu až po grand reservu. Vzpomínka na Centenario 1707 (cuvé Monastrellu a Cabernetu) a velmi dobré barikované Chardonnay v nás zůstane dlouho. Samozřejmě následoval nákup vína i olejů a odjezd přes úchvatné a opět liduprázdné vnitrozemí na barák. Za dvě hodiny jsme potkali tři auta.

V pátek jsme pobalili víno a odjeli na předměstí Valencie, kde sídlila firma, která nám spedicí zaslala víno do Česka. Přeložili jsme naše krabice do dvou velkých kartonů a odjeli se osvěžit do horchaterie na tento místní nápoj. Poté na prohlídku historického centra Valencie, které počínaje tržnicí, hedvábnou burzou až po hlavní náměstí bylo celé rozkopané a v rekonstrukci.

Poslední den zájezdu začal spořádaným odjezdem na letiště a poklidným letem s opět úmorným čekáním v Curychu.

Myslím, že se zájezd vydařil. Španělsko nás určitě potěšilo pohodou, dobrými víny, jídlem, krásnou krajinou a příjemnými cenami. Být let bez mezipřistání, tak to nemělo chybu.