účastníci: Petr (Eso), Vítek, Radim, Petr (PT), Richard, Tadeáš

Přípravy na letošní zájezd se nesly v duchu doplnění členské základny a obstarání auta. Ostatní témata jako destinace byly známé již od loňska a program vypadal poměrně jednoduše, když představoval následující linku: cesta - Kras a Vipava - Istrie - Goriška Brda - cesta.

Doplnění členské základny se povedlo, když draftem prošel Eso a letos tak nahradil absentujícího Gergeho a v táborské půjčovně věřili víc Ducatu, tak všechno vypadalo dobře a šestice letošních účastníků se těšila na zájezd.

Den I. (8.5.2024) Cesta tam

Na netradičním místě srazu v Sudoměřicích jsme se sice sešli v plánované pětici, ale kvůli indispozici dětí jsme vyrazili bez PT, který nás tak aspoň přijel podpořit a předat menší zásobu piva na cestu a byl svědkem poměrně ostrého startu. Vyzvednutí Esa na nádraží v Českých Budějovicích proběhlo dle plánu a i nadále jsme se ve středečním dopoledni nechtěli vzdát ostrého tempa, kterému pomáhala i výkonná lednička vedle nápojového technika.

Obligátní zastávka na poslední pumpě v ČR nesloužila k doplnění paliva, nýbrž nákupu dalších dvou láhví studené suché bohemky, protože za ty prachy to bereme! Blížil se čas oběda a tak jsme brzy po nájezdu na rakouskou rychlostku odbočili a zaparkovali u přilehlého dineru, kde jsme si naordinovali burger a točené pivo. Přes menší nedostatky v podobě ne úplně chutného piva se to ukázalo jako dobrá volba a hlavně jsme tak na chvíli přerušili dopolední sprint. Někteří sice v dodávce ještě potřebovali lepší pivo, tak se pustili do plechovkové Ipy v barvách jednoho táborského holičství, ale jinak jsme pokračovali v poměrně svižné konzumaci bílých vín. Z tempa nás vytrhlo až nucené zastavení na menší nucený úklid dodávky, ale brzy jsme mohli pokračovat dál.

Dálnice se bohužel ucpala a tak nám navigace poradila vyhlídkovou cestu přes Loibl Pass, kde jsme si vyslechli vyprávění z třetí řady o jeho překonání Škodou 105 v roce 1994 cestou do Chorvatska. Cesta se i přes svižný styl řízení (diplom od rakouské policie dorazil s několikatýdenním zpožděním) táhla, počasí nám nepřálo, takže aspoň některé z nás vyprávění zaujalo. Konečně jsme vjeli do Slovinska, po chvíli u Kranje i na dálnici a zanedlouho už jsme to svištěli okolo Lublaně a dál po A1 a A3 na jihozápad. To jsme ještě netušili, že tudy ještě párkrát pojedeme. Kousek před italskou hranicí jsme z dálnice sjeli a po lokálních cestách dorazili na ubytování v obci Pliskovica, kde nás čekala paní Veronika i karafa teranu.

Den II. (9.5.2024) Kras, Vipava, Lublaň

Čtvrteční ráno nám vedle zprávy, že PT sedí ve vlaku a v půl šesté bude v Lublani, zpříjemnila i bohatá snídaně. Byli jsme tak připraveni na objevování krás Krasu a začali jsme v sousední vesnici ve vinařství Štok, kde jsme ochutnali místní teran a likér, který se z tohoto léčivého vína také vyrábí. Zarazila nás charakteristická silná chuť železitých iontů v místní odrůdě refošk, ale ochutnávka ve venkovském neuklizeném sklepě byla celkem fajn. Pokračovali jsme dál do Štanjelu, kde jsme zařadili procházku po starobylém městečku a zařadili i výstup na vrch Turn. Po kávě jsme rychle nasedli do auta a vyrazili dál.

V Kobjeglavě jsme ochutnali asi nejlepší teran za celou dobu, bohužel se pánovi nepodařilo nalahvovat, a tak jsme zakoupili pouze výborný sušený salám za přijatelnou cenu. Ve stejné obci jsme udělali ještě jeden pokus o nákup teranu, ale zde to nebylo kvalitativně ono ani u chardonnay, které jsme vylili úplně všichni. K malému nákupu dvou láhví teranu po 5 € jsme ale zdarma dostali jednu láhev červeného sektu z refošku, který jsme vypili večer a hodně nás překvapil svojí chutí a kvalitou.

Nebylo na co čekat, a tak jsme s krátkou přestávkou u hradu Branik vyrazili do vipavského údolí. Hned na úpatí jsme chtěli zastavit v nějakém vinařství, ale v hledání jsme úspěšní nebyli. Tak jsme se vydali východním směrem tak trochu na jistotu, ale na okamžik nás zbrzdil hlad, který jsme ale porazili místními čevapi na grilu a točeným pivem v obci Batuje. Po nutné přestávce to byl jen kousek do vinařství Fervin, kde se nám podařilo dovolat jednoho z členů vinařské rodiny a ochutnat místní produkci od bílých vín přes růžová po červená a sekty. Na produkci je vidět vliv mladé progresivní generaci, která se snaží následovat soudobé evropské trendy ve výrobě vín a zdůrazňovat odrůdový charakter a místo vzniku. Určitě šlo o nejlepší ochutnávku dne, tak jsme i něco nakoupili a vyrazili jsme do Lublaně na nádraží, kde už na nás čekal PT.

Dodávku jsme odstavili na parkovišti a vyrazili pěšky do centra. Po večeři jsme vystoupali na Hrad, pokochali se výhledy a vrátili se k autu. Cesta známou dálnicí a po okreskách na ubytování proběhla v klidu a tak jsme ještě poseděli a popili.

Den III. (10.5.2024) - Slovinská Istrie

Hned na začátku je potřeba říct, že aura pátečního dne nebyla dobrá. Ještě před budíčkem bylo jasné, že PT odjíždí podpořit rodinu a tímto pouze několikahodinovým pobytem na zájezdu vytvořil dosavadní rekord v obou sekcích kroužku. Za statečnost a dvě cesty vlakem ale zaslouží obdiv a zápis do análů.

Víťa tak s PT vyrazil do Lublaně na nádraží a zbytku sestavy se naskytlo delší ráno, což nás motivováno k obhlídce okolí. Prochazka po obci kolem vinic byla příjemná, navíc jsme u pojízdné prodejny pořídili svačinu a v jednom statku i ochutnávku teranu a menší nákup.

Pak už ale Víťa přijel a my v oslabené sestavě vyrazili objevovat slovinskou Istrii. Po dálnici jsme dojeli do Koperu a tam rovnou do degustačních prostor a prodejny firmy Vina Koper. Zaparkovali jsme hned před přilehlou michelinskou restaurací, takže se nám dovnitř dvakrát nechtělo, ale měli jsme na místo vynikající reference, tak jsme vkročili a dobře jsme udělali. Sympatická obsluha nám vysvětlila, jak probíhá ochutnávka, my nakoupili první kupon s čárovým kódem a začali jsme se obsluhovat u automatu. Postupně jsme s pomocí většího počtu kupónů projeli kompletní nabídku tichých vín a u pultu pak ochutnali i šumivá vína. Automat ne vždy vyhodnotil správně, že je láhev prázdná a obsluha tak vyměňovala lahve v automatu dřív, než bylo potřeba. Fajn na tom bylo to, že lahve se zbytkem obsahu končily na našem stole. Nejvíce nás zaujalo červené vino z lokální odrůdy refošk, které bylo k dispozici v klasické a bio verzi. Bylo zajímavé, jak se dokáže jedna odrůda při různém zpracování rozvinout do různých směrů.

V závěru vydatné a dlouhé ochutnávky proběhly lehce zběsilé nákupy a mohli jsme pokračovat na riviéru.

Pisatel tohoto zápisu nemá vzhledem k jeho tehdejšímu stavu úplně jasno, v jakém pořadí se některé následující události staly a byl by i rád kdyby se některé nestaly, ale z těch publikovatelných si pamatuje koupání v moři na slunečné pláži v Portoroži, vynikající oběd v restauraci nabízející ryby a mořské plody, krásné výhledy na moře a krajinu a kávu u pláže v Piranu, kde jsme narozdíl od Portorože nebyli hned napoprvé úspěšní při parkování (při projíždějí vjezdu do patrového parkovacích domu se od střechy dodávky ozval charakteristický zvuk plech-na-plech), ale u hřbitova jsme se chytli a mohli jít dolů do města vychutnávat slovinskou Itálii a skvělou kávu.

Cestou domů jsme jeli neplánovaně přes Terst, a tak jsme se zastavili v italském Sparu dokoupit proviant.

Cesta na ubytování už jinak proběhla v klidu, ale při vystupování z vozu došlo k nehodě, když Eso nechtěně demonstroval volný pád ze dvou metrů na asfalt, protože si neuvědomil, že dodávka je už otočená pro snadnější ranní výjezd a stojí tak opačně než stála při nastupování ráno a cca metr od dveří je sráz na spodní cestu. I přes vyčerpávající celodenní program jsme zachovali chladnou hlavu, po vyhodnocení situace jsme si rozdělili role, navlékli vesty, zavolali sanitku a zajistili místo. Zanedlouho sanitku dorazila, Esa vyšetřili, ovázali a propustili do domácího ošetřování. Posádku sanitky jsme odměnili českým pivem a pak jsme došli do ubytování, sundali vesty, zapálili gril a vzpamatovávali se z šoku s pomocí grilovaného masa a piva.

Den IV. (11.5.2024) - Collio, Goriška Brda

Ani toto ráno nezačalo podle plánu, když se Eso po probuzení skácel na pavlači cestou do koupelny. Ukázalo se, že je celkem OK, ale stejně jsme se rozhodli program dne zahájit v nemocnici, kterou nám večer doporučili záchranáři. Zřejmě věděli, že pojedeme do oblasti kolem Gorizie, takže jsme zajížďkou do Šestrupertu při Gorici neztratili žádný čas. Esa jsme odevzdali personálu nemocnice, všechno sice vypadalo hodně profesionálně a moderně, ale vinici jsme v areálu nemocnice neobjevili, a tak jsme vyrazili poprvé v historii dorostenecké sekce do Itálie.

V oblasti Collio DO jsme zakotvili ve vinařství Primosic, kde to ze začátku sice nevypadalo moc slibně, ale pak se nám začala věnovat členka nejmladší generace rodinného klanu a projeli jsme o pár vzorků víc, než jsme si předplatili.

Začali jsme svěží ribollou z levnější řady native, která se vyznačovala jasným charakterem odrůdy včetně světlejší žluté barvy se zlatavými odlesky, vůní čerstvé trávy a jablek a lehce minerální chutí s příjemnou kyselinkou. Pokračovali jsme o stupeň vyšší řadou monovarietals s výbornými kupážemi (friuliano, malvasia a sauvignon) až jsme se dostali na úroveň Collio, kterou představovalo bílé cuvée Klin z vyzrálých ručně sklizených hroznů z nejlepších pozic, které po vylisování zrály ve velkých 600 l sudech na kvasinkách. Samo italsko-slovinské vinařství toto víno prodává jako svoji interpretaci na Wiener Gemischter Satz. Do stejné kategorie patří i chardonnay Gmajne, které bylo v Gambero Rosso vyhlášeno nejlepším bílým vínem Itálie za rok 2024, což bohužel přispělo k jeho vyprodání. Ochutnali jsme ještě oranžové víno a sekt. Následně jsme něco nakoupili, ale nepřeháněli jsme to, cenově to nebylo úplně atraktivní.

Již poměrně tradičně jsme zakoupili nachlazený sekt a ten jsme si stylově rozdělali na náměstí v San Florio del Collio...

Blížil se čas oběda a hlavně jsme očekávali Esovo propuštění z nemocnice, tak jsme sjeli zpátky do Gorizie a zakotvili v pizzerii na italské straně. Rozjezd nebyl z nejrychlejších, ale pizza byla výborná a během oběda vyzvednutí Radim Esa v nemocnici, takže jsme po jídle mohli vyrazit opět na vinice.

Našim cílem byla Goriška Brda a jelikož jsme měli žízeň a chuť, zabavili jsme hned zkraje do obce Brestje, kde jsme našli vinařství Domačija Bizjak. Uvítala nás mladá paní domu v pokročilém stadiu těhotenství, udělala s námi prohlídku vinařství, ale na degustaci už za sebe poslala manžela. Ochutnali jsme kompletní sortiment, nejlepší byla dle očekávání rebula a zaujal i sivi pinot. Suchý sekt (100 % rebula) nám chutnat také a vzhledem k tomu, ze jsme část degustace absolvovali paralelně se dánskou skupinkou, viděli jsme i sabráž v podání mladého vinaře. Po bohaté konzumaci a poslechu typických českých a slovinských písní jsme bohatě nakoupili, rozloučili se a vyrazili přes kopce na ubytování. V Pliskavici jsme měli ještě domluvenou ochutnávku teranu u Tomaže. Kromě teranu s typicky výraznou vůní a chutí, která po bohaté konzumaci během odpoledne nebyla již všemi členy úplně vyhledávaná, jsme poslouchali poutavý výklad, prikusovali vynikající pršut a samozřejmě si prohlédli i výrobní prostory.

Den V. (12.5.2024) - Cesta zpátky

Den začal klasicky bohatou snídaní, po které jsme pobalili, poklidili, rozloučili se a naskákali do Fiatu, abychom vyrazili domů. Nejdříve jsme na jednom italském nádraží vyřadili Esa a popřáli mu šťastnou cestu do Florencie, klidný let domů a brzké uzdravení. Pak jsme pokračovali stále za pěkného počasí na Tarvisio a do Rakouska, kde nás ale navigace kvůli dlouhým kolonám poslala pryč z dálnice a mohli jsme tak mimo jiné obdivovat krásy Schladmingu. Jízdní vlastnosti našeho auta se zhoršovaly a kromě chronických nedostatků, které jsme pociťovali celý zájezd, jako byl nefunkční zadní blinkr (to se fakt hodí zejména na dálnici), otravná signalizaci zatažené ruční brzdy (zmlklo to jenom při správném zakvedlání a podložení PET láhví mezi dveřmi a pákou), často nefunkčnímu otvírání bočních dveří zevnitř (ano, šlechta ve druhé a třetí řadě měla celý zájezd vrátného), různé pískání, vrčení a jemné klepání se během neděle přidávali čím dal silnější klepání a my se těšili, až vůz odstavíme.

Krátce po poslední zastávce (stavět se ten den muselo vzhledem k následkům teran party často) na odpočívce Chotýčany přišel zlatý hřeb, když se ozvala rána po explozi pravé přední pneumatiky. Kusy gumy poničily plastové díly nárazníku i boku vozu, ale nás těšili aspoň to, že jsme zastavili v odstavném pruhu a kromě rozbité poslední skleničky bez dalších následků. Takže jsme podruhé na zájezdu navlékli vesty a vyrazili za svodidla, abychom zavolali šipku a s asistenční službou řešili odtah nebo výměnu kola. Byl to opět řešitelský koncert a za necelou hodinku už u nás stal pickup s mechanikem, který se nejdřív divil, že si to nevyměníme sami, ale nakonec i s vybavením měl dost co dělat, zvlášť vzhledem ke stavu vozidla (zarezlá rezerva a totálně zarezlé šrouby). Zvládnul to ale parádně, my jsme ho a jeho doprovod odměnili láhví slovinského vína a pomalu jsme se plížili k nejbližší pumpě nafouknout poloprázdnou rezervu. Zbytek cesty už proběhl v pořádku a my se následně dostali do svých domovů.

Závěr

Osmý zájezd dorostenecké sekce byl určitě ten zatím nejintenzivnější a nejbohatší na různé nejen vinné zážitky. Reklama Škodovky focená na stejném místě, jako jsme se fotili i my, má tak trefnější slogan, než si autor myslí.

Co do vína, gastronomie a krajiny to bylo perfektní a shodli jsme se, že ještě lepší než vloni a fakt jsme si to užili a víme, že jsme zdaleka neviděli vše, co se vidět dá a někdy se sem třeba vrátíme. I když jsme letos nakonec všechny nástrahy zvládli, vypadá příští rok spíš na nějakou bližší destinaci a pojedeme určitě lepším autem. I ten vlak pro dojíždějící by mohl být levnější a věřím, že pojedeme v kompletní sedmičce!